Co možná nevíte o klatovském mariánském zázraku…

(výtah z přednášky Lukáše Kopeckého o klatovské pouti v roce 2014)

Městečko Re ležící v navarské diecézi, tam 29. 4. 1494 (tedy před 520 lety) místní muž jménem Jan Zukkone slovně urážel obraz s Pannou Marií, posléze kamenem zasáhl čelo Matky Boží. Následovalo krvácení obrazu, trvající nepřetržitě 18 dní. Dodnes je tam uložena sklenka s krví a místo se stalo významným poutním místem severu Itálie blízko švýcarských hranic. Od té chvíle bylo namalováno mnoho kopií zázračného obrazu.

Jedna z nich doputovala také do Klatov a to kolem roku 1650. Přinesl ji s sebou kominík jménem Ricolte, který sem z Re přišel za prací. Jejich adoptovaná dcera si vzala za muže krejčího Ondřeje Hiršbergera, jejich domek stál v místě dnešní kaple Chaloupka. Zoufalá situace, bída a hlad postupně pro rodinu znamenaly zbavovat všech cennějších věcí. Obraz dlouho prodat nechtěli, nakonec však měl jako poslední na řadu přijít i on. Nemoc dětí a modlení se u něj však věc stále odkládaly, až se 8. 7. 1685 při modlení z čela Panny Marie začaly linout krůpěje krve.

Obraz byl z rozkazu místního duchovního P. Vojtěcha Stodlara odnesen do děkanského chrámu. Umístěn byl na hlavní oltář, už tehdy probíhalo první procesí s obrazem po městě, které dalo základ jejich každoročním opakováním až do 21. století.

Nicméně arcibiskupská konzistoř v Praze na zvěsti o jakémsi zázraku v Klatovech reagovala okamžitým příkazem uklidit obraz do ústraní, než bude vše vysvětleno a vyšetřeno. Vyšetřovací komise se skládala arcibiskupského kancléře Jana Františku Liepure, sekretáře konzistoře Františka Čedíka, plaského opata a plzeňského děkana.

6. září po podání zprávy arcibiskup povolil veřejný výstav obrazu v kostele. 23. 9. 1685 přišlo slavné veřejné vystavení a obrovský průvod městem, kterého se zúčastnili takřka všichni, kteří v Klatovech tehdy něco znamenali. Hlavní osobou a celebrantem byl probošt chotěšovského kláštera Michael Kastl. Krom hlavní mše bylo během tohoto slavného dne odslouženo další 40 mší při postranních oltářích. Městem zněly zvony a salvy z ručních zbraní. Klatovy se staly slavným poutním místem, s obrovským zájmem věřících.

Začaly být snášeny první dary k zázračnému obrazu, první věnoval sám arcibiskup pražský Jan Bedřich z Valdštejna a to votivní lampu. Arcibiskup byl velkým mariánským ctitelem a nechal jednu z kopií klatovského obrazu zavěsit i na Valdštejnský palác v Praze, dnešní sídlo Senátu. Během několika let se pak ustálilo 59 míst, odkud do Klatov pravidelně putovala procesí. To vše logicky mělo silný a pozitivní ekonomický dopad na město. Obrovský počet mší svatých v děkanském chrámu:

1685 (II. pololetí) – 496

1686-1977

1687-2008

Takovýto provoz logicky kladl obrovské nároky i na organizaci.

V roce 1688 byl zřízen arcibiskupská nadace, která vyplácela 20 000 zlatých ročně, a byli z ní živeni 4 arcibiskupští kaplani, kteří se o tento provoz starali.

1699 – napsal J. F. Hammerschmiedt svoji Historii Klatowskou, v které popsal, vybájil a vymyslel si dějiny Klatovy a pologeticky oslavil mariánský zázrak a poutní místo. První polovina 18. století pak byla vrcholem úcty obrazu. Došlo také k pokusu o korunovaci obrazu na příkladu Panny Marie Svatohorské, což ale ani přes osobní přímluvy v Římě nevyšlo.

Ohledně procesí k obrazu – odkazuji a informace přebírám z článku a odborného bádání Víta Aschenbrennera. K omezení procesí došlo po polovině 18. století především díky reformám Marie Terezie. Nicméně Panna Maria Klatovský byla velmi uctívaná, po Zelené Hoře u Nepomuka na západě Čech snad nejvíce ze všech. Roli v tom samozřejmě hrálo i množství lokálních poutních míst v okolí Klatov. Na počátku 18. století doputovalo do Klatov ročně v průměru 40 procesí.

Po roce 1770 však nebyla již hranice 30 procesí za rok nikdy překonána. Průměr počet poutníků na jedno procesí se pohyboval okolo 400. Výročí s pětkou na konci tomu vždy ještě přidala patřičný stimul.

8. 7. 1689 postihl město obrovský požár, který způsobili francouzští vojáci. Samozřejmě to město výrazně postihlo, v centru nebylo domu, který by nebyl poničen. Obraz však byl včas odvezen do Slavošovic. Logicky to ale znamenalo pauzu v procesích, město téměř lehlo popelem, takže poutníci neměli kde se ubytovat…

Obecně poutnický provoz začínal v květnu, vrcholil logicky v červnu a v červenci, v srpnu ochaboval a v září ustal úplně.

Na procesí byly navázány další věci – ubytování, pohostinství, ale i propriety pro poutníky (svíčky, malíři, devocionálie…)